Závěrečná evaluační práce
Jaromír Chrášťanský - 4 ročník
Úvod
„Jednota a různost, Jeden a Mnoho představují hlavní paradox v celém myšlení ve všech dobách. Intuice byla a je základní jednotou, tvořící nesčetnou rozmanitost života. Filozofové, duchovní vůdci, vědci ve všech dobách řešili tento paradox. Docházíme k přijetí tohoto paradoxu jako centrálního tajemství přírody a vesmíru. Ale osobnostní aspekt tohoto paradoxu je stále ještě opomíjen.“ (J.G.Vargiu, 1974, str.4)
Hlavním tématem této práce je teoretický model podosobností a jeho možné využití v terapii. Tento model pochází z teorie psychosyntézy a jejím autorem je Roberto Assagioli. V teoretické části se snažím tento model popsat a začlenit ho do širšího kontextu autorovi teorie. Pro srovnání potom rozšiřuji pohled o pojetí jiných autorů. V části praktické popisuji obecně svůj přístup a způsob práce s podosobnostmi, přičemž uvádím konkrétní části kazuistik či některých sezení s klienty, v kterých jsem nějakým způsobem uplatnil práci s podosobnostmi.
Téma podosobností pro mne představuje nejen zajímavé téma z hlediska teorie, ale také významné téma osobní. Během výcviku jsem se s ním několikrát konfrontoval v rámci vlastního procesu, přičemž jsem o tom stručně psal již v dílčích evaluačních pracech v předchozích ročnících.
Rád bych zde ocenil právě tuto možnost vlastní zkušenosti s podosobnostmi, které se mi dostalo v rámci výcviku, a kterou považuji za nezbytný předpoklad terapeutické práce.
Teoretická část
Koncepce podosobností podle R.Assagioli
R. Assagioli
Koncept, či teoretický model podosobností pochází od Roberta Assagioliho (1888 - 1974), italského neurologa a psychiatra. Vzhledem k tomu, že je s ním toto téma bezprostředně spjato, považuji za důležité zmínit se v tomto případě o některých souvislostech Assagioliho koncepce, které pomohou lepšímu pochopení původu tohoto tématu.
Assagioli vycházel původně z psychoanalýzy, kterou byl v mnohém inspirován. Přestože působil též jako psychoanalytik, začal vnímat psychoanalýzu jako příliš omezující a později se od ní odklonil. Podstatně bližší mu začali být myšlenky a východiska C.G.Junga, které více odpovídaly jeho pojetí psychiky. Na základě svého pojetí vytvořil tzv. psychosyntézu, která představuje jak svébytnou teorii osobnosti, tak i psychoterapeutickou metodu. V roce 1926 dokonce založil v Římě Ústav psychosyntézy. V roce 1965 potom vydal knihu „Psychosyntéza“, která představuje základní zdroj této části jeho teorie. Vliv C.G.Junga je zde patrný. Posun od Freuda k Jungovi je zřejmý v uznávání duchovní dimenze osobnosti a nevědomé hlubiny, která obsahuje vedle primitivních impulzů i zárodky ctnosti a moudrosti. Mimo to se zabývá spíše než psychopatologií, kladnými a konstruktivními aspekty osobnosti.(R.W.Coan, 1977) Vedle těchto tendencí, lze najít v jeho teorii též důraz na smysl života, radost a jedinečnost. Kromě pojetí psychoterapie a specifické teorie osobnosti se věnoval Assagioli také pojetí vůle a řídících procesů. Tyto poznatky jsou obsaženy především v knize „The Act of Will“
Model osobnosti
Model osobnosti, či osobnostní struktura je podle Assagioliho(1965) složena ze sedmi komponent:
1. spodní nevědomí
2. střední nevědomí
3. vyšší nevědomí či nadvědomí
4. pole vědomí
5. vědomí sebe neboli „Já“
6. vyšší já
7. kolektivní nevědomí
(Tyto komponenty jsou znázorněny v diagramu, který je pro svůj tvar někdy nazývaný „diagram vejce“)(R.Assagioli, 1965, str.17)
Nižší nevědomí je analogické Freudovu nevědomí, přičemž obsahuje základní psychologické aktivity bezprostředně spojené s tělem a s tělesnými funkcemi. Dále obsahuje základní pudy (drives), primitivní pobídky, komplexy nabité intenzivními emocemi, sny a fantazie, nižší nekontrolované parapsychologické procesy a různé patologivké projevy jako fobie, obsese, kompulze a paranoie.
Střední nevědomí, je podobné Freudovu předvědomí, neboť je již v dosahu vědomí. V této části dochází k asimilaci různých zážitků; přičemž mentální a imaginativní činnosti jsou zde zpracovávány a objeveny předtím než se dostanou do vědomí.
Vyšší nevědomí zde odpovídá částečně Freudovu pojetí Superega (při tomto srovnávání dochází k prolínání Freudova topografického a strukturálního modelu) a částečně by to mohla být součást Jungova kolektivního nevědomí. Z této části pochází intuice a umělecká, vědecká a filozofická inspirace. Dále vyšší city, etické příkazy, hrdinské činy, altruistická láska, kontemplace a extáze. Je zde též sídlo duchovní energie.
Pole vědomí je oblast, které jsme si plně vědomi. Jedná se o pocity, představy, myšlenky a touhy. Můžeme si je přímo uvědomovat, můžeme je analyzovat a pozorovat. V diagramu „vejce“je umístěna jako ohraničené pole do úrovně středního nevědomí.
Uprostřed pole vědomí se nachází vědomí sebe, neboli „Já“. To je podle Assagioliho bodem čistého uvědomování. Není však totožné s úplným osobním vědomím. Lze ho zjistit na základě opatrné introspekce. Odpovídalo by zhruba Jungovu pojetí ega.
Vyšší Já je ještě bližší Jungovu pojetí ega, přičemž podle Assagioliho(1965) se zdá být pravým centrem psyché. Oproti vědomému já zůstává vyšší já aktivní i během spánku. Není sice přímo dostupné prostřednictvím uvědomění, ale představuje jakési centrum řízení vědomého já.
Na vědomé já lze potom pohlížet jako na projekci či reflexi tohoto vyššího já. Tato částečná dichotomie však není nezbytná (spíše odráží obvyklý stav), může být překonána tím, že na základě integrace či syntézy dojde k přiblížení a eventuelně k identickému překrytí obou částí. Integrace tvoří v Assagioliho systému také jeden z hlavních terapeutických cílů.(viz. dále) Někdy je vyšší já připodobňováno ke skladateli. V diagramu „vejce“ je vyšší já umístěno do vrcholné části, přičemž je patrná vazba s vědomým já.
Kolektivní nevědomí, které představuje původně Jungovu kategorii a svým pojetím mu i zde odpovídá, použil Assagioli k charakteristice toho, co leží mimo, respective vně individuální, osobní psychiky. V souvislosti s takovýmto umístěním kolektivního nevědomí mimo hranice osobnostní struktury, chápe Assagioli hranice mezi osobností a kolektivním nevědomím analogicky jako membránu buňky, která umožňuje aktivní a stálou výměnu s celým tělem - proces psychologické osmózy mezi jedincem, ostatními lidmi a obecným psychickým prostředím probíhá po celou dobu. (R.Assagioli, 1965)
Podosobnosti
Přestože koncepce podosobností pochází právě od R.Assagioliho, nenalezneme v jeho díle (především v Psychosyntéze) k tomuto tématu tolik informací, kolik by se mohlo zdát. Vpodstatě se jedná o čtyřstranou podkapitolu, přičemž ani definování podosobností zde není příliš přesné.
Popis podosobností začíná Assagioli příkladem možnosti práce s klientem. Zeptáme se např. klienta, zda si všiml svého rozdílného chování v práci, doma, při sociálních kontaktech, když je sám, v kostele a nebo jako člena politické strany. Můžeme ho též vést k vědomí a poznání, že jako syn jedná jinak než manžel a nebo jako otec.
„Zajisté by mu mohlo být vysvětleno, že tyto rozdíly jsou normální, protože každý z nás má různá já (selves) - podle vztahu, který máme s jinými lidmi, s okolím, se skupinami atd., a je pro nás dobré neidentifikovat se s těmito našimi já, a rozeznat, že to jsou všechno role, které hrajeme. A ačkoli to zní paradoxně, je dosud pravda, že čím méně jsme identifikováni s těmito specifickými rolemi, tím lépe je hrajeme.“ (R.Assagioli, 1965, str.74, 75)
Podle Assagioliho (1965) je důležité zdůraznit toto „hraní rolí“, přičemž cílem je svobodné já (self) a vědomí Já jako toho, kdo hraje vědomě různé role.
Různé rysy , které jsou organizovány kolem role opravňují podle Assagioliho k užívání slova podosobnost.
Při charakteristice podosobností se Assagioli(1965) též odvolává na některé autory (především na W.Jamese a P.Janeta), kteří tuto problematiku již nějakým způsobem předeslali. U W.Jamese uvádí, že se v těchto souvislostech
zmiňuje o „rozličných já“(„the various selves“) P.Janet, který se zabýval fenoménem psychického automatismu objevil, že mnoho mentálních aktivit je nezávislých na pacientově vědomí. A dokonce, že „za“ každodenní osobností žijí (nebo s ní alternují) ještě další, druhotné osobnosti(„secondary personalities“). Podobná distinkce se objevuje též mezi pojmy ego a persona u C.G.Junga.
Zmínku o podosobnostech můžeme nalézt též v Assagioliho knize „The Act of Will“
„Z důvodu rozmanitosti lidské povahy v nás existují různé a často konfliktní podosobnosti, radost na jedné úrovni může spoluexistovat s utrpením na jiných úrovních. Například tam může být radost z ovládání nějaké vzpurné podosobnosti, ačkoli podosobnost sama to může prožívat jako bolestivé.“ (R.Assagioli, 1994)
Pohled na podosobnosti u jiných autorů
James G.Vargiu
J.G.Vargiu (1974) vymezuje podosobnosti v tom smyslu, že to nejsme „my“, kteří vybíráme naše role, ale jeden či druhý z našich mnoha odlišných aspektů nebo psychologických formací v naší osobnosti. Za podosobnosti pak mohou být považovány právě tyto formace.
Skrze hraní rolí usilují podosobnosti o své.vyjádření, přičemž v době hraní určité role, kdy se uplatňuje právě jedna podosobnost, jsou ostatní podosobnosti opominuté. Nicméně jsou stále přítomné a ačkoli jsou neuvědomované, mohou v rámci sebeprosazení se či sebevyjádření způsobovat vnitřní konflikt. Nejjednodušší a zároveň základní cestou, která nám pomůže růst je poznat své podosobnosti. V případě, že je lépe známe, můžeme je usměrňovat a řídit podle našich potřeb a cílů, udělat z nich naše pomocníky. J.G.Vargiu(1974) dále uvádí, že podosobnosti jsou organizovány v různých vrstvách a komplexech, přičemž vykazují tendenci k vyšší organizovanosti a integraci.
Podosobnost je syntéza navyklých vzorců, rysů, komplexů a dalších psychologických elementů. Syntéza se uskutečňuje okolo centra, kterým je u podosobnosti vnitřní pud(drive) nebo pobídka, která usiluje o vyjádření a realizaci. Je to toto centrum, které přitáhlo a syntetizovalo různé osobní prvky, aby vytvořili to, co může být považováno za vlastní „tělo“ podosobnosti.
„Žádné specifické trsy (klastry) či kombinace podosobností nemohou být považovány za centrální pro všechny, ačkoli jisté vzorce jsou docela běžné.“ (J.G.Vargiu, 1974, str.6)
Zaměření práce s podosobnostmi spočívá podle J.G.Vargiu(1974) na zvláštním přírodním procesu, při kterém se všechny podosobnosti v jedinci vyvíjí harmonizují se s dalšími podosobnostmi, což vede k integraci celé osobnosti.
Podosobnosti mohou být buď ve vzájemně protikladném vztahu, kdy dochází k vnitřnímu napětí a konfliktu (dvě polarity), ale také mohou být ve vzájemné souvislosti. V případě vzájemného protikladu podosobností lze v základu postupovat směrem ke sloučení těchto protikladných aspektů, přičemž vzniká nová, lépe rozvinutá podosobnost, obsahující protiklady obou. Částečným řešením může být další rozvoj jednotlivých podosobností, který může tomuto procesu předcházet.
Proces harmonizace osobnosti směřuje ke zvýšení schopnosti vybrat si v jakémkoli okamžiku tu podosobnost, kterou chceme vyjádřit. Je to vlastně proces zvyšování vlastní svobody možností kontrolovat a rozhodovat se, se kterou podosobností se chceme identifikovat. Pokud nemáme tuto kontrolu my, jsou to jednotlivé podosobnosti, které se nás pokouší kontrolovat a usilují o sebeprosazení se.
Proces harmonizace našich podosobností má podle J.G.Vargiu (1974) pět fází. Jsou to rekognice, neboli poznání; akceptace; koordinace; integrace a syntéza. Rekognice a integrace, předcházejí koordinaci a akceptaci. Akceptace může být akceptací podosobností jedincem a nebo akceptací podosobností navzájem. Koordinace představuje potřebnou vnitřní změnu a propracování podosobností v rámci celku. Integrace je proces usouvztažňování a zařazování do celku. Syntéza jako závěrečná fáze harmonizačního procesu zakládá osobnost jako celek, který je ve své podstatě interpersonální a transpersonální zároveň.
Diana Whitmore
„Podosobnosti jsou autonomní konfigurace uvnitř osobnosti jako celku. Jsou to psychologické identity, spoluexistující jako množství životů uvnitř osobnosti; každá se svými vlastními specifickými vzorci chování a korespondujícím sebe obrazem, postojem těla, pocity a míněními. Jejich jedinečné charakteristiky vytvářejí relativně sjednocený celek.“ (D.Whitmore, 1982; str. 78)
Autorka popisuje, že v rámci psychosyntézy lze uplatnit několik technik práce s podosobnostmi, které jsou založené na principech rekognice, akceptace a integrace. To je méně, než uvádí J.G.Vargiu, ale v principu se jedná o tentýž proces.(Pro příklad uvedu alespoň ty, které se týkají první fáze - rekognice)
Rekognice, neboli zjišťování či poznání se uskutečňuje prostřednictvím dialogu s klientem. Je evidentní, že nevědomá identifikace (s podosobnostmi) zabraňuje klientovi řešení aktuálních problémů. Není vhodné pracovat se všemi podosobnostmi najednou, ale zaměřit se na ty, které jsou centrální a nebo nejdůležitější. Uvědomění si podosobností potom představuje první krok směrem k osvobození se od jejich omezení a zkreslení.
Pro uvědomění si podosobností je nutné jejich rozpoznání, přičemž lze postupovat různými způsoby. Prvním je ten, kdy terapeut (autorka uvádí poradce) stručně vysvětlí model podosobností a v dialogu s klientem vymezí materiál, který se v terapii objevil. Klient může být veden k charakterizování nějaké podosobnosti či podosobností. Potom může být vyzván, aby si zavřel oči a představil si nějaké symboly pro podosobnosti, které se objeví. Toto povede k rozšíření jeho vědomí a prohloubení jeho schopnosti podosobnosti rozpoznat.
Jinou metodou může být „strukturované cvičení“.(D.Whitmore, 1982) Toto je vhodné nejen pro odhalení a rozpoznání podosobností, ale též pro porozumění jejich vzorcům chování, interakcím a také pro jejich harmonizaci.
D.Whitmore (1982) uvádí, že v psychosyntéze jsou používána obvykle dvě cvičení. Je to cvičení s názvem Dveře (Door exercise) a cvičení nazvané Večerní přehled (The Evening Review). Cvičení Dveře je imaginativní technika, kdy je klient instruován k vizualizaci dveří s nápisem podosobnosti. Má si představit, že podosobnosti, které jsou pro něho právě teď důležité, žijí za těmi dveřmi. Dále je vyzván, aby otevřel dveře a nechal jednu či dvě podosobnosti vyjít ven a pouze si je prohlédnul. Pokud je to vhodné, může se pokusit o dialog s těmito podosobnostmi. Cvičení Večerní přehled je technika zvyšování vědomí a poznávání podosobností. Klient ji může provádět sám večer doma, nejlépe před spaním. Je vhodné si najít místo bez rušivých vlivů a v klidu si přehrát celý den v mysli. Zároveň se zaměřit na to, jak se ta či která podosobnost během dne projevovala(předpokladem je, že klient už s podosobnostmi pracoval). Toto umožňuje klientovi uvědomit si předchozí nevědomé identifikace a vzorce chování. Stále je důležité udržovat postoj objektivního pozorovatele.
Třetí alternativou pro rekognici (rozpoznání, zjišťování...) podosobností je technika řízené imaginace, jakési „denní snění“, která má obecně širší uplatnění, nejen při práci s podosobnostmi. Klient je „veden“ symbolickým prostředím (v rámci instrukcí) a setkává se s mnoha podosobnostmi, které se v tomto prostředí vyskytují.
V dalších fázích (akceptace a integrace) lze pracovat způsobem využívaným v gestalt terapii. Je to především práce s volnou židlí, na kterou „posadíme“ podosobnost a klient s ní může hovořit, přičemž si stále přesedává z jedné židle na druhou a střídavě mluví jako on sám, či jako ta podosobnost. Variantou může být rozhovor (dialog, hádka ev. konflikt dvou či více podosobností, za které klient střídavě mluví.
Podle D.Whitmore (1982) je identifikace s podosobnostmi často nevědomá a převážně mimo naší kontrolu. Když jsme identifikováni s nějakou podosobností, zažíváme, že jsme touto podosobností. Její chování je nutkavé, její pohled je zúžený a její pocity jsou limitovány. Cílem práce s modelem podosobností je tedy osvobodit klienta od dominantního a limitujícího chování způsobovaného nějakou podosobností. Model podosobností může být použit jako vhodná strategie pro práci s omezujícími identifikacemi a konfliktními částmi v klientovi.
Analogie koncepce podosobností v jiných teoriích
Při pohledu na pojetí podosobností, jako relativně autonomních intrapsychických částí tvořících součást osobnosti (a pravděpodobně i její dynamiku) se nabízí analogie s podobnými modely i v jiných teoriích.
J.G. Vargiu (1974) uvádí, že mnoho teorií osobnosti a terapií, jako např. Berneho Transakční analýza, Perlsova Gestalt terapie a Shapirova Ego terapie usilují rovněž o popis vnitřních členění a rozporů člověka a snaží se s nimi pracovat.
Podobně uvádí i D.Whitmore (1982), že mnohé systémy v psychologii připouští rozčlenění a rozpory uvnitř osobnosti. „Freudovo ego, id, superego; Jungův animus/ anima, persona a stín; Perlsův top dog a under dog, Berneho dospělý, rodič a dítě, Assagioliho podosobnosti.“ (D.Whitmore, 1982; str. 79)
Na základě těchto skutečností vyplývá, že problém variability, nejednotnosti a rozporu uvnitř osobnosti se objevuje v různých podobách v přístupech různých autorů a představuje tak jednu z největších otázek spjatou bezprostředně s existencí člověka. Model podosobností je jedním z pokusů se k této otázce vyjádřit. Přestože je to pouze jeden z pohledů, představuje originální a svébytnou koncepci s reálným uplatněním nejen v terapeutické praxi.
Psychosyntéza a gestaltterapie
Vzhledem k tomu, že téma práce pochází z oblasti psychosyntézy, ale obsahem výcviku (v I-Gapu) je gestalt terapie a psychosyntéza, považuji za důležité se o této skutečnosti zmínit. Přestože se jedná o institut gestalt terapie a psychosyntézy, jako dominující přístup a směr zde převažuje gestalt terapie, přičemž psychosyntéza zde tvoří spíše jakési doplnění v rámci určitých témat (např. právě podosobnosti). Předpokladem pro takovéto spojení je bezesporu určitá podobnost v přístupu těchto dvou směrů.
Kdybych měl zevrubněji srovnávat tyto dva směry, vydalo by to na samostatné téma. Omezím se proto na základní postřehy.
Cílem psychosyntézy je syntéza a integrace jednotlivých částí a vlastností osobnosti do jednoho fungujícího celku, podobně jako cílem práce s podosobnostmi je jejich harmonizace (integrace a syntéza) v rámci celku. Cílem gestalt terapie je především dosažení uvědomění (awareness) a rovněž integrace. Člověk se dostává do lepšího kontaktu se sebou i se svým okolím. Obecnějším cílem je potom uzavření neuzavřených a nedokončených situací, gestaltů, (které člověk za sebou během života zanechává) jejich znovuprožitím. Psychosyntéza (zvláště v podání Assagioliho) vychází více z psychoanalýzy a jejího zdůrazňování funkce nevědomí, zatímco v gestalt terapii se s pojmem nevědomí nepracuje. Namísto toho se v gestalt terapii objevuje celá řada jiných konceptů a pojmů jako je kontakt a hranice kontaktu, teorie pole, uvědomění, sebeorganizující princip, teorie změny atd.
V případě, že pracujeme s nějakým tématem z psychosyntézy jako např. u podosobností a zasazujeme ho do celkového rámce gestalt terapie, dochází vlastně k prolínání dvou (do jisté míry podobných, ale v některých východiscích odlišných) přístupů. V tom případě je důležitý celkový rámec terapeutické situace a smysl uplatnění modelu podosobností. V případě gestaltterapie to znamená místo a funkce podosobností v rámci pole, kontaktu (např. jak mi tato podosobnost pomáhá či naopak zabraňuje v kontaktu, jaké mechanismy kontaktu používá...), uvědomění (uvědomění si vlastních podosobností) apod. Použití modelu podosobností v rámci gestalt terapie tedy předpokládá jeho smysluplné a funkční zasazení do celkového rámce terapeutické situace.
Způsob gestalt terapeutické práce lze uplatnit také přímo jako techniku práce s podosobnostmi. Především je to experiment se židlemi, kdy klient mluví s podosobností (eventuelně s více podosobnostmi) která sedí na protější prázdné židli. Klient si potom střídavě přesedá podle toho, zda mluví za sebe a nebo za tuto podosobnost. Variantou může být, kdy proti sobě sedí dvě nebo více podosobností. Klient střídavě mění tyto židle a mluví postupně za tyto podosobnosti. Rozhovor mezi podosobnostmi je vhodný tam, kde dochází k jejich konfliktu a nebo k výraznější konfrontaci. Tato přehrávání umožňují jejich zviditelnění a uvědomění. Podstatné je nezůstávat pouze u výpovědí a slov, ale sledovat a vyjadřovat zároveň svoje pocity. D.Whitmore (1982) v tomto kontextu uvádí, že zlepšování vztahu podosobností, ke kterému těmito interakcemi dochází, je základem pro jejich integraci.
V souvislosti s gestalt terapií lze zmínit ještě Perlsův model Top dog a under dog, který je podobně jako model podosobností pokusem o vyjádření nejednotnosti osobnosti či vnitřního konfliktu mezi jednotlivými částmi (požadavky).
„Top dog je vždy ten spravedlivý, je autoritářský, všechno ví nejlépe. Někdy má i pravdu, ale ten jediný spravedlivý je vždycky on. Top dog je tyran, který pracuje s měl bys a neměl bys. K manipulaci používá příkazy a katastrofické hrozby...Under dog manipuluje tím, že je defenzivní, apologetický, že lichotí, hraje plačící dítě apod. Nemá žádnou sílu...Tak bojují top dog a under dog o kontrolu. Člověk je rozdělen na kontrolora a kontrolovaného. Tento vnitřní boj nikdy nekončí, neboť top dog stejně jako under dog bojují jako o život.“ (F.Perls, 1996; str.25,26). Vzhledem k tomu, že model Top dog a under dog vyjadřuje vždy dvě krajní polohy a nese tak v sobě konflikt, v určitých situacích může velmi výstižně charakterizovat vztah a komunikaci dvou podosobností, které stojí proti sobě v opozici. Domnívám se, že potom je možné tohoto modelu využít k vyjádření vztahu a požadavků těchto podosobností.