6.1. Kritika
Gestalt terapie bývá kritizována z mnoha důvodů a z mnoha stran. V metateoretické studii ”Psychoterapeutické systémy” (1999) autorů J. O. Prochasky a J. C. Norcrosse je postupně popsáno a současně podrobeno kritice 15 hlavních psychoterapeutických směrů, včetně Gestalt terapie. Ta je zde kritizována (podobně jako ostatní směry) ”očima” čtyř jiných přístupů. Z pohledu behaviorálního, psychoanalytického, kontextuálního a integrativního.
Uváděná kritika je vlastně reflexí toho, co bývá Gestalt terapii nejčastěji vytýkáno. Pro přehlednost se zde pokusím z této kritiky vyjít.
6.1.1. Z pohledu behaviorálního
Z tohoto pohledu je kritizován především Perlsův slogan ”Ty děláš svou věc a já dělám svou věc” a předpoklad, že každý by měl být zodpovědný pouze sám za sebe. ”Musíme si uvědomit, že na sociální úrovni by konečným výsledkem Gestalt terapie byla anarchie...Co se stane se zodpovědností rodičů za socializaci dítěte? Existuje vůbec nějaký důkaz, že lidské bytosti mohou žít v relativně harmonických a bezpečných společenstvích, jestliže jsou společenská očekávání a souhlas odmítnuty jako důsledky pomáhající ovlivnit lidské chování?” (J. O. Prochaska, J. C. Norcross, 1999; str.156) Perls pracoval (v Esalenu) především s již socializovanými jedinci, ale jak by tato práce vypadala např s psychopatickými vězni? V neposlední řadě kritizuje behaviorální pohled nedostatek kontrolovaných studií o výsledcích Perlsovy Gestalt terapie a dokonce poukazuje na výskyt některých negativních účinků Gestalt terapie.
6.1.2. Z pohledu psychoanalytického
Psychoanalytický přístup vytýká Gestalt terapii mimo jiné popírání biologických pudů (jejichž zdůrazňování tvoří základ psychoanalytické teorie). Ty jsou natolik mocné, že mohou působit ničivě (jak pro jedince, tak pro společnost). Na obranu proti těmto silám zdůrazňuje psychoanalytický přístup především integrující sílu intrapsychické instance ega (proti instancím id a superegu). Gestalt terapie (především Perlsovská) zdůrazňuje spontaneitu a tvořivost, což jsou vlastnosti, které jsou podle psychoanalytické teorie spjaté především s instancí id. Tento odlišný a kritizovaný přístup Gestalt terapie je vyjádřen v psychoanalytickém duchu ”Kde bylo dříve ego, tam dáme id”, což je opakem toho, než co zdůrazňuje psychoanalýza (J. O. Prochaska, J. C. Norcross, 1999). Dále poukazují na skutečnost (podobně jako kritika z behaviorálního pohledu), že Gestalt terapie může být vhodná jako přístup při práci s relativně zdravými jedinci (v rámci workshopů), ale jak by postupovala u vážně narušených jedinců? A nakonec je to ponechávání zodpovědnosti na klientech, což je psychoanalytickým pohledem vnímáno jako nezodpovědné.
6.1.3. Z kontextuálního pohledu
(Obsahuje především pohled rodově a kulturně senzitivní terapie)
Tento pohled vytýká Gestalt terapii přílišnou zaměřenost na individualitu a nezávislost jedince na úkor trvalých vazeb a společnosti jako celku. Gestaltistické zdůrazňování ”já” oproti ”my” vede pouze k odcizení a k ”jáskosti” a nepomáhá ani v budování komunity, ani v péči o rodinu. Přehnaným důrazem Gestalt terapie na zodpovědnost každého jedince za vše co se mu děje, může docházet k vyvolávání pocitů viny i za to, co je problémem spíše celospolečenským. To by tedy mělo být řešeno na této úrovni a nikoli pouze individuálně (J. O. Prochaska, J. C. Norcross, 1999).
6.1.4. Z pohledu integrativního
(Z tohoto pohledu je zde kritizována především nedůslednost na úrovni filozofické.)
V přeceňování těla na úkor mysli se Perlsovi nepodařilo překonat karteziánský dualismus (přeceňování mysli na úkor těla), ale pouze se dostal do opačné polohy. „Perlsovo opovrhování myšlením posiluje iracionální anti-intelektualismus, který by mohl skončit u tupého organismu, který není o nic celistvější, než odhmotněný produkt karteziánské tradice.” (J. O. Prochaska, J. C. Norcross, 1999; str. 157) Pro překonání tohoto nedostatku a pro vyvážení zvýšeného důrazu na biologické a tělesné, je navrhována integrace Gestalt terapie s prvky terapie kognitivní.
Kritizována je též aplikace Gestalt terapie. Ta se zdá být nejúčinnější u lidí příliš socializovaných a kontrolujících se (tato charakteristika by měla pravděpodobně nejblíže k neurotickým pacientům). U vážně narušených by mohl být tento přístup riskantní. Proto je nutné diferencovat a používat to, co je účinné a ne používat všechno u všech.
/Tolik z kritických pohledů uvedených ve studii ”Psychoterapeutické systémy” (1999) autorů J. O. Prochasky, J. C. Norcrosse./
Kritický pohled se však objevuje i přímo v Gestalt terapeutické literatuře.
E. O’Leary (1992) se též kriticky vyjadřuje k přílišnému důrazu Gestalt terapie na pouhé prožívání bez kognitivní dimenze. Reaguje tak především na Perlsův výrok ”A cílem terapie, cílem růstu, je ztrácet víc a víc svou mysl a dostávat se blíže ke svým smyslům.” (F. Perls, 1996; str. 57). Poznavání (cognition) by mělo spíše klientovu zkušenost podporovat, než ji rušit, neboť je možné myslet, uvědomovat si a současně být ve smyslech.
G. M. Yontef (1993) se rovněž trefně a kriticky zamýšlí nad některými otázkami Gestalt terapie: ”...podle mého názoru, v Gestalt terapii dáváme nedostatečnou pozornost objasnění empirických a filozofických hledisek. Mluvíme o mnoha věcech, ale často pouze opakujeme obecnosti, které nejsou ani dobře prověřené teoreticky, ani empiricky a ani se nezlepšují opakováním.” (G. M. Yontef, 1993; str.101)
Dále kritizuje přehnané očekávání, založené pouze na víře v experimenty, bez toho, aby byla vybudována dostatečná teoretická a profesní báze. Tato skutečnost souvisí s mylným postojem, že je možné dělat skvělé věci bez disciplíny, oběti a tvrdé intelektuální práce (G. M. Yontef, 1993).
(Kritických postojů a námitek by bylo možné uvést více, ale pro rozsah a účely této práce se omezím na výše zmíněné.)
6.2. Polemika
Z výše uvedených kritických pohledů vyplývá, že to, co je nejčastěji kritizováno, je to, co nějak souvisí se specifickým přístupem F. Perlse, zakladatele Gestalt terapie a s dobou šedesátých let, kdy došlo k jejímu zmýtizování.
Zajisté by se vedle Perlsova způsobu práce našly i jiné krajní podoby podle jednotlivých osobností, ale tato je pravděpodobně nejvýraznější. Zdá se, že vedle nesporného Perlsova přínosu jako otce Gestalt terapie je s jeho osobností spojena též nejvýraznější kritika, dopadající tak mnohdy na celý směr.
Aby nedocházelo k mylným generalizacím, je nutno rozlišovat Perlsovu Gestalt terapii a Gestalt terapii obecně a rovněž brát v úvahu specifika doby vzniku a vývoje Gestalt terapie jako směru.
Na nutnost takovéhoto diferencování upozorňuje J. Mackewn (1997) a to především z důvodu mylné prezentace Gestalt terapie lidmi, kteří nerozlišují mezi Gestaltem a „Perlsismem”. Tento rozpor připomíná do jisté míry obraz psychoanalýzy v době S. Freuda a v současné době.
Abychom mohli skutečně rozlišit mezi Perlsovým přístupem a Gestalt terapií obecně, je nutné znovu poukázat na to, co je Perlsovi skutečně vytýkáno. Především to byl způsob jeho vystupování a prezentace Gestalt terapie. „Jsem přesvědčen, že jsem nejlepším terapeutem pro jakýkoli typ neurózy ve Spojených státech, možná i na celém světě. Jak megalomanské. Zároveň musím připustit, že nemůžu úspěšně pracovat s každým.” (F. Perls, 1969 in J. O. Prochaska, J. C. Norsross, 1999; str.136) Takovýto neskrývaně nekritický výrok vyvolal pochopitelně mnoho odporu a na základě tohoto a jiných Perlsových výroků je Gestalt terapie kritizována (viz. výše-Kritika) pro přehnané aspirace a nekritický postoj při práci s jednotlivými druhy klientely.
Dále se ve výše zmíněné kritice objevuje poukaz na skutečnost, že F. Perls pracoval převážně s neurotiky či zdravými lidmi v rámci workshopů. (Workshopy představovaly a představují několikahodinová či několikadenní setkání, která jsou zaměřená především na osobní rozvoj účastníků. V počátcích Gestalt terapie a zvláště v šedesátých letech to byl velmi rozšířený způsob práce. V každém případě se lišily od intenzivní a dlouhodobé práce např. s hospitalizovanými pacienty.) Jak by tedy tímto způsobem pracoval s vážně narušenými - psychotickými či hraničními klienty?
F. Perls vycházel důsledně z předpokladu, že každý je za sebe odpovědný a cílem terapie (podobně jako výrazem dospělosti a zdraví) je mimo jiné přijetí této odpovědnosti. Že toto činil bez rozlišování klientů či diagnóz svědčí jedno ze sezení se schizofrenní klientkou: „On udělal všechno. Ona zkřížila nohy, on zkřížil nohy. Ona se poškrabala na nose, on se poškrabal na nose. Ona se poškrabala na uchu, on se poškrabal na uchu. On dělal všechno co mohl, aby učinil její bláznivost zjevnou. A nic se nestalo. Toto probíhalo asi čtyřicet pět minut. Nakonec řekl ‘Dobře...buď blázen pokud chceš’. A odešel pryč.” (M. Shepard, 1976; str.105)
Dále to byl již výše zmiňovaný Perlsův antiintelektualismus, antiakademismus a přílišný důraz na prožívání na úkor myšlení. Tento jeho postoj se promítal a uplatňoval jednak v práci s klienty, kdy důraz na prožívání a nevěnování pozornosti myšlení bylo součástí Gestalt filozofie a jednak se současně promítal do teorie. Perls přistupoval ke koncipování teorie značně subjektivně, přičemž spíše než z výzkumů či empirického ověřování fakt vycházel z vlastní zkušenosti. S tím souvisí i skutečnost, že teorie Gestalt terapie není jednotná a je tvořena mnoha zdroji a filozofickými či psychologickými východisky.
V neposlední řadě to byl charakter doby (především šedesátých let), který především v Americe ovlivnil celé kulturní hnutí a rovněž tak podobu Gestalt terapie. G. M. Yontef (1993) k tomu píše, že styl Gestalt terapie, který Perls popularizoval v pozdních šedesátých letech, „byla éra rebélie, expanze a expresivnosti, kdy slova jako změna či risk byla dobrá, zatímco slova jako stabilita, opatrnost, předpověditelnost byla špatná slova. Došlo ke ztrátě rovnováhy, ztrátě poloviny přirozených polarit. Zdůrazňoval se proces a přítomný okamžik, ale nikoli současně přijetí struktury a kontinuity.” (G. M. Yontef, 1993; str. 102)
Jak je vidět, tak většina kritizovaných skutečností byla spjata především s osobností zakladatele F. Perlse a jeho specifického přístupu k praxi i teorii Gestalt terapie. Ale to není celý (natož současný) obraz Gestalt terapie. Spíše představuje jakési dědictví, v němž je nutné rozlišovat co je přínosné a co není.